Stanislav Beran (*1977)
Autor z Jindřichova Hradce, který se ve své tvorbě soustředí především na témata paměti, identity, proměn společnosti a střetu osobních osudů s velkými dějinami. Jeho díla jsou oceňována pro přesné zobrazení prostředí, schopnost zachytit atmosféru místa a cit pro jazyk i dialog.
Debutoval sbírkou básní Zlodům (Elipsa, 2002), následoval soubor povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (Host, 2007), dále pak Hliněné dny (Host, 2009), Kocovina (Odeon, 2019), Schrödingerův hotel (Host, 2023) nebo román Tam, kde štěkají kočky (Odeon, 2026).
Věnuje se i tvorbě pro děti, vydal knihy Ztracený v povětří (Host, 2023), Strach nad řekou (Host, 2024), v letošním roce vyjde závěrečný díl této trilogie s názvem Jiskry ve tmě.
Jeho texty byly zařazeny do Literary Anthology of Visegrad 4 Countries nebo antologie povídek vydaných po roce 1989 Na solar!.
Foto: archiv autora
------------------------------------------
Autor aus Jindřichův Hradec, der sich in seinem Werk auf die Themen wie Gedächtnis, Identität, Gesellschaftsentwicklung und Konflikt zwischen dem Individuumsschicksal und der Geschichte am meisten konzentriert. Sein Werk wird für eine präzise Darstellung der Realität, die Fähigkeit, die Atmosphäre einzufangen und seine Bildungssprache gewürdigt.
Er debütierte mit dem Gedichtband Zlodům (Elipsa, 2002), gefolgt von der Sammlung von Kurzgeschichten Až umřeš, nikdo ti už nebude chtít sahat na prsa (Host, 2007), Hliněné dny (Host, 2009), Kocovina (Odeon, 2019), Schrödingerův hotel (Host, 2023) oder dem Roman Tam, kde štěkají kočky (Odeon, 2026). Er erfasst auch Kinderbücher: Ztracený v povětří (Host, 2023), Strach nad řekou (Host, 2024), dieses Jahr erscheint noch die dritte und letzte Folge Jiskry ve tmě.
Seine Texte wurden in der Anthologie der Kurzgeschichten nach 1989 Na solar oder in der Literary Anthology of Visegrad 4 Countries publiziert.
Tam, kde štěkají kočky
V zemi, kde nežijí psi, štěkají kočky.
přísloví
Vítejte v pekle.
depeše zachycená radistou 131. ruské samostatné motostřelecké brigády, vlakové nádraží Groznyj 1995
(...)
Naďa při pohledu na souseda taky dostala chuť na cigaretu. Ve skutečnosti sice nikdy kouřit nezačala, ale pokaždé, když si někdo v její blízkosti zapálil a jí nosem do mozku pronikla sladce štiplavá vůně tabáku smíchaného se spáleným papírem, začaly se jí v ústech sbíhat sliny a celé tělo se zvláštním způsobem uvolnilo. Jako by v té chvíli ležela v posteli nebo na lehátku. Samozřejmě si několikrát v životě skutečně zapálila, ale zážitek, který jí kouř v plicích přinesl, se ani v nejmenším nepodobal pocitům v jejích představách. Většinou se pozvracela, na čele jí vyrazil studený pot a nohy vypovídaly poslušnost. Věk v tomhle případě nehrál roli. Naposledy jí cigaretu nabídl nějaký horolezec z Evropy loni v létě, když si u ní objednal pivo a chyšiny se sýrem a lámanou ruštinou se jí pak pokoušel vysvětlit, že cestou od jezera Syltran někde ztratil zapalovač. Naďa po chvíli všechno pochopila a vylovila z kapsy sirky. Chlap to vzal jako důkaz toho, že je taky kuřačka a nabídl jí. Je zvláštní, že skoro všichni turisté si tu kupují místní cigarety, přitom v každém obchodě je možné koupit camelky nebo marlbora. Ale to oni ne. Každý z těchhle pitomců sáhne automaticky po Trojce nebo jiném svinstvu, hlavně když je na krabičce nápis v azbuce. Pak to obřadně vdechují a tváří se, jako by v ruce drželi indiánský kalumet, a ne nejlacinější šmejd, co se dá pořídit.
