Petr Stančík

Jednoho večera, právě když měli zkoušet dýchání v rytmu planetárních sfér, Augustin poznal pana Obříčka v nečekaných souvislostech. Podle domluvy, přišel až po setmění a zaťukal na dveře, ale odpovědí mu bylo jen jiné klepání zevnitř. Vešel tedy bez vyzvání. Vechtrovna byla prázdná. Na kamnech stál bublající hrnec a pára na něm připozvedávala pokličku. Šířila se odtud omamná vůně. Při bližším ohledání zjistil, že v hrnci se vaří hutná polévka z kůže od slaniny a kysaného zelí, což jej převelice udivilo, neboť až do té doby považoval za jisté, že závorář se sytí převážně duchovní stravou, a snad by ani nedokázal pozřít nic tučnějšího, nežli vůni lučních květů.

Dostal na tu polévku hroznou chuť, ale nejdřív musel najít svého mistra.

Na podlaze našel hromádku šatů. Látka byla na omak ještě vlažná. Že by již Obříček dosáhl osvícení a přešel do vyšší formy existence? Pak by tu ale musel zanechat svoji tělesnou schránku. Augustin si navíc všiml, že části železničářského stejnokroje tu leží promíchány s oblečením původu nezaměnitelně ženského, jako jsou krajkové spodničky, šněrovačka vyztužená kosticemi, jež předtím sloužily nějakému kytovci k přecezování planktonu z mořské vody, nebo slaměný klobouček obložený kaučukovými napodobeninami ovoce.

Nakoukl do nízkého podkroví. Vrátil se ven a obešel drážní domeček kolem dokola. Propátral zahrádku. Po krátkém zaváhání otevřel dokonce i místo nejsoukromější, dřevěnou budku s otvůrkem ve tvaru srdíčka vyřezaným do dveří.

Nikde nikdo.

Už začínal propadat zoufalství, když tu se v dálce ze tmy a ticha vynořilo světýlko a zvučík. Přibližováním rostly, sílily, až se proměnily v inspektorskou drezínu na ruční pohon dvojzvratnou pákou, která projela na kolejích kolem udiveného Augustina, aby vzápětí zmizela za zákrutem trati. Vůz osvětlovaly dvě signalizační petrolejové lampy, na plošině stál fonograf s válečkem, z jehož drážek, vyrytých do včelího vosku, pěli Ema Destinnová a Enrico Caruso árii La donna è mobile z Rigolettta. Nad fonografem se tyčil pan závorář a do rytmu opery zezadu pulsoval na jakési ženě, čímž zároveň komíhal pákou a tím poháněl drezínu. Zatímco dáma vepředu rozrážela vzduch svým aerodynamickým poprsím, nazad vlál z nahého Obříčkova těla železničářský plášť, podobný modrému plameni věčného zatracení.

A jako by na tom nebylo dost, přes oblohu se rozlila opalizující polární záře. Jak se později ukázalo, poslední úkaz měl na svědomí dopad obrovského meteoritu až na daleké Sibiři u řeky Podkamenná Tunguska.

Ačkoliv ten přízračný obraz viděl jen na zlomek vteřiny, nesmazatelně se mu otisknul na sítnici a nemohl se ho do konce života zbavit.

Vrátil se druhý den a žádal o vysvětlení. Závorář nic nepopíral, ani se nevykrucoval. Přiznal Augustinovi, že je nejen hermetik, ale rovněž erotomaniak, nejenom spiritista, avšak též priapista. Prostě nenapravitelný vilník, chlípník a proutník, vyhlášený po celé lokální síti železnic.

Jakmile ve vagónu spatřil cestující ženského pohlaví bez doprovodu, přemlouval ji, aby přerušila jízdu a strávila s ním ve vechtrovně noc plnou vášní. Ne však pro rozkoš, nýbrž obráceně, aby se umrtvoval za účelem duchovních vznětů.

To Augustinovi nešlo do hlavy. Obříček mu to však objasnil úplně logicky: kdo je povahou požitkář a milovník slasti, umrtvuje se odříkáním. On však má letoru askety a odříkání mu vyhovuje, takže musí dělat přesný opak. Opojné nápoje, vydatná strava a kouření doutníků, plus nevázané ukájení pohlavního pudu, to vše jej odtělesňuje a spirituálně povznáší.

(z knihy Andělí vejce)