Lukáš Matouš (*2005)

Básník, grafik a překladatel. Studuje mezikulturní komunikaci čeština – němčina na FF UK a Univerzitě Lipsko. Praha mu nikdy nepřirostla k srdci, doma se cítí na severu. Ve dnech volna utíká do lesů, nejlépe tam, kde jsou skály. Píše o jizvách, které mu zůstaly na těle. Doteď objevuje další.
V roce 2025 se stal laureátem Literární ceny Vladimíra Vokolka. Své básně publikoval v časopisech Světlik – Svět libereckých knihoven, Tvar, Prostor Zlín a na webu Nedělní chvilka poezie.
Společně s Radkem Fridrichem založil projekt Podél Labe / Entlang der Elbe, který má za cíl umělecky zmapovat krajinu podél Labe od pramene až po ústí. Součástí je i interaktivní www.elbelabe.cz
Foto: archiv autora
---------------------------------
Dichter, Grafiker und Übersetzer. Er studiert interkulturelle Kommunikation und Translation Tschechisch-Deutsch an der Karlsuniversität Prag und der Universität Leipzig. Prag bleibt ihm Fremd, zu Hause fühlt er sich im Norden. In seiner Freizeit verschwindet er in den Wäldern; am besten dort, wo es Felsen gibt. Er schreibt über die Narben, die auf seinem Körper erschienen. Bisher entdeckt er neue.
2025 erhielt er den Václav-Vokolek-Literaturpreis. Seine Gedichte wurden in den Literaturzeitschriften Světlik – Svět libereckých knihoven, Tvar und Prostor Zlín, sowie auf der Webseite Nedělní chvilka poezie veröffentlicht.
Mit Radek Fridrich gründete er das Projekt Podél Labe / Entlang der Elbe, dessen Ziel es ist, die Landschaft von der Quelle bis zur Mündung zu dokumentieren. Einer der Bestandteile des Projekts ist die interaktive Webseite www.elbelabe.cz
Trmice
těch očí jsem se tehdy bál
dívaly se zlověstně – jako by snad chtěly
vyzradit co směl jsem vidět pouze já:
rodiče spolu byli jen když padla tma
a v krajině ticha mě dali pokřtít řečí fabrik
proto odsud neodejdu – pořád se vracím
na místo kde jsme se viděli naposled
kde jsem na ty jsi slepice! křikl a ty kohout!
kde jsi po nás hodil sedmičku železo...
těch očí jsem se tehdy bál
dívaly se zlověstně
//
Trmice
vor diesen augen hatte ich damals angst
sie blickten unheilvoll – als sie verraten wollen
was nur ich sehen durfte:
nur nachts waren meine eltern zusammen
und am seeufer ließen sie mich mit der fabriksprache taufen
deswegen bleibe ich hier – ich kehre zurück
zum ort wo wir uns zuletzt sahen
wo man auf du dumme kuh! noch du dummer stier zurückschreit
wo du das eisen 7 auf uns warfst…
vor diesen augen hatte ich damals angst
sie blickten unheiboll

